Období: září 2014

..tu jsme asi zažili každý. Třeba rovnou ve školce! :) tajné svatby, kdy jsme si na ruku místo prstýnku dávali pampelišky, protože ten stonek jde tak hezky rozdělit. První stydlivé pusy. První školkovská láska. Ale moje srdce bylo zlomeno, když jsem se odstěhovali. Myslím, že ten kluk ze školky by teď určitě byl ten pravej, protože ta láska byla čistá. Dětská a tak krásně upřímná. Bez kazu. Určitě každý ví, o čem mluvím. číst dál

...je to nejlepší, co na kamarádství může být. Neumím si život představit, bez svých známých, kamarádů a přátel. A že jich mám fakt dost :) Ale nejlepší přítel? Ten je jen jeden. Já mám tři :D Nejlepší kamarádku, která se mi v životě objevila "nedávno". Ano, měla jsem i nejlepší kamarádku, která v mém životě byla třeba šest let. Ale byla..jiná. Uplně jiná než já. Nejdřív to mezi náma byla pohoda, ale za čas se objevila parta lidí, se kterýma jsem se začala sházet, cestovat a tak. Jenže to jaksi nemohla překousnout. Když se s ní někdo bavil, musel se bavit jen s ní. Ale to já nezvládnu. Mám ... číst dál

Dneska jsem měla tak divnej den, že mě vlastně ani nenapadá o čem bych měla psát, na jaký téma a do jakých myšlenek se ponořit. Den mi začínal dobře. Po noční směně jsem šla spát a i když se mi zdály sny, které byly tak hektické, tak zrychlené, jako když jsme dříve přetáčeli VHS kazetu na tzv. pomalé přetáčení, díky nimž jsem pak poslední tři hodiny spánku měla pocit, že spím a vlastně nespím, tak dobrý. Vstala jsem, dala jsem si sprchu na probuzení, dobrý jídlo, kávu a díl oblíbeného seriálu (ano, jsem fanoušek 92010 Nová generace :D). Brácha mě hodil do práce, zašla jsem si do Tesca pro něco dobrýho k pití a k noční sváče a vyrazila jsem. V práci jsem už kolegyni, kterou jsem střídala, upozorňovala, že mám dneska pocit, že ji budu volat a otravovat ji, že mi něco nejde. Tak výborně, hned první hodina a už se to na mě valilo jako z kopce. Já a moje zmatky se na mojí práci zase podepsali..ale nějak jsem to zvládla a už jsem si myslela, že všechno bude dobrý. Omyl. Zase mi nastalo pár komplikací, kterým se teď možná už směju ale stejně. Některé mě ještě k vyřešení čekají k ránu. Pecka. Říkala jsem si, že si odklepu tuhle noční a pak hurá víkend. Volnej víkend. Ale vědět, že se mi dneska všechno, co udělám nebo mě čeká udělat bude tak hnojit pod rukama, tak...vlastně ani nevím co. číst dál

..co to je vlastně je štěstí? Je to pocit, kdy nám je prostě báječně? Nebo když něco dokážeme? Nebo když něco vyhrajem? Myslím si, že štěstí je pojato velmi individuálně. Každý z nás vnímá své osobní štěstí trochu jinak. Někdo bere štěstí takové, jako majetné. Někdo zase bere štěstí jako pocit uspokojení. Je rozdíl mezi větou "Mám štěstí" nebo "Jsem šťastná"? Asi jo. Třeba já, já mám štěstí v tom, že jsem našla novou práci, že mi zatím vše vychází tak jak bych chtěla (ale musím zaklepat :P). Mám přátelé, za které bych dala ruku do ohně, mám rodinu, skvělou rodinu, za kterou bych tam tu ruku... číst dál

Moje několikaletá otázka. A boj. Kouřím..a někdy mám dny, kdy kouřím hodně, někdy zase dny, kdy kouřím málo. Ale nechci kouřit. Chtěla bych s tím seknoout. Jenže občas mám pocit, že kouřím ráda..že mě baví sedět s holkama u kávy a probírat životní trable a radosti nad hrnkem dobré kávy a u cigarety. Jenže pak z toho je plný popelník přede mnou. A v tu chvíli kouřím nerada. Ale co s tím? Jak se mám přesvědčit, že nemám kouřit? Asi na to nemám tak silnou vůli... Ale ten můj kuřáckej kašel :( každé ráno se probouzím s kašlem jak kdybych vykouřila celou trafiku cigaret. Chtěla jsem to i omezit, ale omezujete to tak nějak celý týden a pak o víkendu přijde párty, kde zase doženete to, co jste přes týden vynechali. Jednou mi můj dobrý kamárad řekl, že omezování nemá cenu (asi proto, že to u něj dopadlo stejně). Že v momentě, kdy típnete cigaretu, si musíte říct: tak a dost, tahle byla poslední. To se lehce řekne, ale hůř se to plní. A kor u mě..vůle? Nulová. Motivace? Nulová. A kor když všichni okolo mě kouřej jak Temelín. Nejhorší jsou takový ty půlhodinový návštěvy: Stavíme se na cigu. Hm..to už je jasná. Nejhorší jsou takový ty chvíle, kdy člověk čeká na vlak, kterej jede za deset minut. Nudím se, tak si zapálim, protože mám pocit, že takhle to uteče. Kouřím, protože už to beru jak zvyk. Kouřím ráda, tyhle zabijáky. Asi to začnu dělat jako Gus v "Hvězdy nám nepřály".. strčím si do pusy zabijáka, ale nedovolím mu zabíjet, protože ho nikdy nezapálím. Je to metafora. No jo, ale zvládnu to?  číst dál

..je tu! :) Nejoblíbenější roční období! A víte proč? Protože je to nádherný..ty barvy, to podzimní sluníčko a hlavně celkově to počasí. Nemám ráda zimu ani léto. Zimu proto, že je prostě velká zima. Rozbahněný sníh, otravná mlha, už nevíš, co na sebe, aby ti byla menší a menší zima. Ruce zmrzlé, brejle zamlžené. Zima by měla být jen na horách. Ti, co maj rádi zimu, by měli jezdit a lyžovat tam. Tam je zima nádherná, protože tam zima patří :) A léto? To je zase obří vedro. Jááj, nejhorší jsou ty tropy. Člověk jen výjde před barák a je zpocenej jak vrata od chlíva. Nic ho nebaví, protože je ... číst dál

..asi jako většina lidí i já mám sourozence. Mladšího bráchu. A díky bohu za něj! :) Ten z vás, kdo ví, jaké to je mít mladšího sourozence (ještě k tomu bráchu), tak asi ví, o čem mluvím.."Mamí, ona mi to bere" "ale on mi to vzal dřív" "Verčo, vrať mu to, vždyť je mladší"...a tak dále a tak dále. Když byl malej, využívala jsem toho :D a pěkně jsem ho navlíkala do holčičích věcí, do různejch látek, musel nosit kabelky a tak..myslím, že mi to doteď neodpustil. Stavěli jsme si baráčky pod deštníkem na chodbě, na dece v pokoji a vymýšleli různé příběhy. Ale čím jsme byli starší, tím mezi náma v... číst dál

..na tuhle otázku se mě jednou kdosi zeptal. Co jsem odpověděla, to zatím neřeknu. Ale co láska jako taková? Existuje jedna jediná pravá láska za život nebo jich můžeš mít i víc? Podle mě láska jedna z nejdůležitějších součástí v životě. Život bez lásky je jako ementál bez děr. Lásku chováš k přátelům, rodině, k opačnému pohlaví. Můžeš milovat i svého domácí mazlíčka nebo svou postel (jako já :D). Láska je krásná, ale pokud ji jen krásně dokážeš brát. Jestli ti láska jednou zlomila srdce, tak chápu, že pro někoho je těžký uvěřit, že ještě někde existuje. A tím pádem je snad ještě těžší uvěřit, na nějakou lásku na první pohled. Film a kniha "The Perks of Being a Wallflower" (česky to je "Ten, kdo stojí v koutě" nebo snad jsem viděla i "Charlieho malá tajemství"), mi tak nějak ukázal, že láska je základ toho, aby člověk byl šťastný. A řekne tam větu "Přijímáme takovou lásku, jakou si zasloužíme". Takže pokud máte pocit, že vám láska zlomila srdce nebo už si myslíte, že nikdy nepotkáte nikoho, koho byste mohli ještě někdy milovat..tak si vzpomeňte na tuhle větu. Prostě si řekněte, že si zasloužíte velkou lásku a tu velkou lásku začnete přijímat z okolí. Každá z nás čeká na svého Pana Božského. Já taky. Pár chození už mám za sebou, ale na svůj pravej vztah stále čekám. A řekla jsem si, že si zasloužím už někoho opravdu skvělýho, takže jsem se prostě rozhodla, že ten kdo přijde a dostane mě, tak to bude Někdo s velkým N. Někdo kdo si mě zaslouží a bude mě brát takovou jaká jsem. Bude mě milovat i za tu ranní protivu. Prostě Někdo. A ráda si na něj počkám.  číst dál

..a je mi 22 let. Co víc zatím o sobě říct.  Každopádně proč jsem se rozhodla založit blog a o čem vlastně ten blog bude? Sama ani pořádně nevím. Spíš je to takový lehký (hodně lehoučký) krůček k mýmu snu. A můj sen? Vždy jsem si přála být spisovatelkou. Už od mala jsem psala povídky, básničky a tak. Vytvářela jsem si dokonce vlastní knížečky (a to díky pohádce: Kráska a zvíře. Zpívala tam písníčku "Už nastal čas Vánoc" a vytvářela pro svoje Zvíře knížku. Ta Kráska mě nakopla :D) a jednou jsem dokonce s odvahou ukázala své učitelce na základní škole básničky, které jsem psávala. Mám za sebou i pár textů k písničkám, když jsme se v pubertálním věku s holkama rozhodly, že založíme skupinu. No joo, puberťačky poblázněné do Tokio Hotel v té době. Ale texty, na to že mi tehdy bylo 15let, si myslím, že jsou docela dobrý :) Jen tak mimochodem, můj nikdy nestárnoucí rockerskej taťka se stále snaží jeden z těch textů zprovoznit :D Baví mě psát, ale nikdy vlastně nevím o čem. Teďka taky píšu z fleku, jen tak, když čekám na kolegyni aby mě zachránila od noční směny a já šla konečně spát. Říkám o sobě, že bych v kabelce měla nosit papír a tužku a všechny svoje myšlenky zapisovat - mám pocit, že je nestíhám. Ale co už. Život je většinou přece jen o tom, že se nestíhá. Vždyť to vidíme i na ulici, když uděláme pár kroků před barák. Taky se vám stane, že si prostě stoupnete a pozorujete lidi? Sedíte na náměstí a pozorujete životy? Mě docela často a zjistila jsem, že to vlastně pozoruji i ráda. Odpočívám u toho, jak ostatní okolo mě nestíhají. Docela paradox. číst dál