Při dnešním dnu, mě to napadlo, se nad tím zamyslet. Jelikož jsem celý dne strávila se svoji starou a milovanou partou. Kam, mimojiné, patří i můj bývalý kluk.
Do nedávna jsem měla pocit, že bych s ním chtěla stále být. I přes to všechno, co mezi námi bylo i nebylo, je to můj nejoblíbenější člověk. Vím, že ho miluju, jako člověka ho prostě miluju. Ale opravdu bych s ním chtěla být pořád i teď? Nanovo? Nejsem se tím vůbec jistá. Ano, je skvělej. Je vtipnej, chyrej, hezkej, máme podobný styl, líbí se nám stejný věci, na většině věcí se prostě shodnem. Jednoduše byl, je a vždy bude nejoblíbenějším. Rozumněli jsme si, hádali jsme se, měli se rádi. Ale až dneska jsem vlastně přišla na to, že po našem rozchodu jsem do teď žila ve falešné představě, že ho vlastně pořád miluju jinak, než jako "jen" svýho kamaráda. Nikdy našeho vztahu nebudu litovat, nikdy. Protože se mi ten kluk líbil do první chvíle, co jsem ho uviděla. A dalo mi pěkně zabrat, než jsem ho konečně "ulovila". Ale až dneska jsem si uvědomila, že stará láska rezaví. Že jako kamarádi si sednem stokrát víc, než jako partneři. Náš vztah byl všelijakej, ale asi nejvíc byl právě kamarádskej. A to po celou tu dobu. Vždycky jsme o něm říkala, že mi zlomil srdce. A to udělal, ale pořád nedokážu popsat jak. Možná, že díky tomu, že ho zlomil, dal najevo, že právě my dva budem vždy pro sebe nejoblíbějším člověkem, skvělým kamarádem, ale dál to nejde.
Škoda, že nevím, jak k němu ten vztah popsat slovy. Je to neuvěřitelně silnej vztah. A jenom si přeju, ať to mezi námi nezmizí.
Dnešek mi ukázal, co vlastně doopravdy cítím, jak to beru a jak to má být. Ukázal mi, že stará láska rezaví. Zatím jsem nezažila návrat ztracené lásky, co by nezrezavěla. Třeba u někoho to je jinak. U někoho to možná platí. Ale u mě ne. A možná je to tak lepší.
A třeba jednou, za dlouhý čas, budu tvrdit opak. Třeba jednou řeknu, že stará láska nerezaví.