..tu jsme asi zažili každý. Třeba rovnou ve školce! :) tajné svatby, kdy jsme si na ruku místo prstýnku dávali pampelišky, protože ten stonek jde tak hezky rozdělit. První stydlivé pusy. První školkovská láska. Ale moje srdce bylo zlomeno, když jsem se odstěhovali. Myslím, že ten kluk ze školky by teď určitě byl ten pravej, protože ta láska byla čistá. Dětská a tak krásně upřímná. Bez kazu. Určitě každý ví, o čem mluvím.
Pak to přešlo na základní školu, kde se naší platonickou láskou stal např. Orlando Bloom, když zrovna letěl Pán Prstenů. Myslím, že jsem nebyla jediná, co byla zklamaná z toho, že vlastně vůbec není blonďatej :D a nebo ten kluk, o dva ročníky výš. Když nenápadně o přestávkách chodíte na chodbu, hledat jeho osobu, čekat jestli se na vás podívá. A když už se to poštěstí, tak počítat vteřiny, jak vlastně ten pohled byl dlouhej. Ve školní jídelně, se snažit sednout si co nejblíž k němu. Jo, přesně takovou školní lásku jsem měla i já. Jmenoval se Pavel a byl pro mě uplně ztělesněním dokonalosti. Hodně jsem se bavila s jeho ségrou, protože jsem spolu cvičili areobic. Měla jsem o něm i deníček! (jsem blázen do deníčků, diářu a tak, všechno si musím psát už od mala). Ovšem jednou, po dlouhém roce koukání se na něj, se moje kamarádka rozhodla, že mu to řekne. Šok. A nikdy nezapomenu, co odpověděl, když mu sdělila, že ho chci. Řekl, že ne. A ona se ho zeptala proč. Odpověděl: "protože bagr neplave". Tím bylo moje srdce zase zlomeno, tentokrát na základní škole, díky tomu, že bagr neplave.
A střední. Škola, kde se lásky potkávají asi nejvíc. Je to období, kdy to buď vyjde nebo ne. Moje třetí láska (ono jich bylo vlastně víc), taková ta už lehce "dospělácká" a opravdová. Sice už né, tak čistá a neviná jako ve školce, ale zato krásná. Stála jsem v jídelně a koukala na kluka ze stejnýho ročníku, ale z jiný třídy. Potkávala jsem ho denně, ale až teď jsem si vlastně uvědomila, že se mi líbí. Poprvé jsem spolu začali mluvit díky nafukovacímu balonku v parku, pak jsem se potkali na oslavách školy a přesně za měsíc šli na první rande. A už z toho nebyla platonická láska, ale reálná láska. Měli jsme mezi s sebou vztah, kterej nám každý záviděl. Ale věděli jsme, že jsme spolu tak moc dokonalí, že je to na nás prostě brzo. Rozešli jsme se pusou na čelo. Tak moc mám ráda pusu na čelo. A tím zase začaly ty platonické. Střední pro mě byla velkým pískovištěm pro platonické lásky. Starší kluci, hezcí kluci, hodně kluků. Ale už jsem o neplavajícího bagra nestála, tak to i platonickou zůstalo.
A teď? Platonická láska je stále hezká. Já cejtím platonickou lásku, ke svýmu panu Božskýmu, na kterýho prostě stále čekám :) A v tu chvíli, až přijde a já budu vědět, že je to ON, zavřu za platonickou lásku dveře. Zatím ne. Zatím stále můžu a chci mít platonický lásky. Je brzo na to, je nemít.
2024 ©