..proč neviditelná? Protože prostě občas máte pocit, že po někoho, pro koho byste chtěli být středem jeho vesmíru, jste prostě neviditelní. Chodíte na stejná místa, jen proto, abyste ho mohli vidět. Snažíte se s ním bavit, vyvolávat komunikaci, dávat nepatrné signály. Ale pak stejně odcházíte s pocitem, že na sobě máte neviditelný plášť. Že vás nevidí. Baví se s vámi, ale nevidí vás. Minimálně aspoň ne tak, jak byste si přáli.
Jsem člověk, kterej miluje lásku. Jakkoukoliv. Ale ta neviditelná mi občas dává zabrat. Když už si přeji být pro někoho středem vesmíru, tak je to doopravdy. Jsem schopná na těch místech, kde je on, být klidně i dny, měsíce, roky...Věřím, že to jednou dopadne tak, že ten plášť prostě sundám. Možná to je lehce naivní. Možná je naivní i to, že si všímám detailů, než celého celku. Člověk má mít naději. A já mám naději v detailech. Vlastně jen v těch detailech. Malých, nenápadných. Být pro někoho neviditelnou je prostě těžký. Milujete jeho úsměv, jeho oči, vlasy a ty jeho divný pohyby, když chodí. Jeho výrazy, kdy je naštvaný nebo když má skvělou náladu. Když se občas tak moc zaplete do svých vážných myšlenek, až je vtipnej. Víte, jak moc je hodný. Na vás, tak i na všechny okolo vás vlastně. Protože pak se právě rozhlídnete. Ten úsměv nepatří jen vám, ty oči nekoukají jen na Vás, ty vtípky neprohází jen s vámi...a to je přesně ono. Ty malé detaily, které jsou pro všechny. Jenže..pak jsou ty větší detaily. Kdy odcházíte domů a on přijde, aby se s vámi rozloučil. Kdy máte chuť hrát fotbálek a on jde, i když by neměl. Kdy se chcete jít vyvětrat ven a on se zvedne a jde prostě s vámi. Když vám jako první napíše, kde jste, že vás dlouho na tom místě neviděl. Kdy se právě jen na vás podívá těma očima a vykouzlí ten svůj úsměv. A to je ten moment, kdy vás vidí. A nejste pro něj neviditelná.
Těch pár okamžiků bez pláště. Třeba ho jednou sundám uplně.
Třeba.
S (ne)viditelnou láskou,
O.
2024 ©