..nebo zase někdy nevíš jak získat. No jo no. Od posledního příspěvku - což je víc jak půl roku (stydím se) - se toho stalo asi docela dost. Našla jsem si novou práci ! :) Na kterou si moje povaha extroverta musela zvykat dlouho. Nějak mi to tam nebylo po chuti, ale teď se tam cejtím dobře :) Ale to o čem jsem chtěla napsat... Stalo se vám taky, že jste ztratili člověka, o kterým jste si mysleli, že tu bude pro vás furt? Že i přes všechno co se stalo, nestalo, stane se, to vždycky stejně bylo oukej, protože prostě by to tak mělo být? Dokáže vůbec jeden jedinej člověk někomu zlomit srdce dvakrát? Asi jo. Teda u mě jo. Jenže na druhou stranu, nemám chuť se snažit to dávat zase dohromady..proč? Protože vím, že ten druhý to nikdy neudělá, takže bych měla já? I když všem okolo vypráví, jak ho to mrzí, ale nic pro to neudělá, mám zase bejt já ta, která se zase o to všechno popere? Už jednou jsem si přece slíbila, že falešný lidi v životě nechci :) Jo, nebudu říkat, že mi to je jedno - není. Ztratila jsem nejoblíbenějšího člověka. Zase.
Ale zase mám pocit, jakoby se ve mě klubalo něco jako city k někomu jinýmu. S tím rozdílem, že ač přes všechny moje snahy a nenápadny narážky a tak, to asi zůstává stále platonický :D nebo spíš jednostranný. A nebo mu to prostě nepřijde tak zjevný, aby mu to docvaklo. Třeba mu to ale docvaklo, ale nechce mi na plnou pusu říct, že prostě nechce. Ale pak jsou tu dny, kdy si zase (možná naivně) myslím, že mu nejsem ukradená. Teď si fakt připadám jak patnáctiletá puberťačka :D Ale když prostě....každej den silnější asi. Každej den si říkám, že na to kašlu. Ale pak..jsem asi strašná naivka.
Ztratíš, najdeš, chceš získat.
Pokud jde o lidi je to asi nejhorší a nejtěžší boj, který v životě bojujem. Né peníze, né hmotný věci, ale láska. Láska a možná taky nenávist k lidem. Všechno bolí. I to menší, naivní, pubertální, velký, vážný. Všechno.
Jak se ale rozhoupat tak, aby to člověk dokázal s grácií? Jde to vůbec?
2024 ©